Můj příběh
Psaní těchto řádků mi na tvorbě celých webových stránek zabralo asi nejvíce času 🙂
Ráda bych vám tady vyjmenovala všechno, čím jsem v životě prošla a z čeho vycházím, ale myslím, že mě to dnes jako člověka již nedefinuje. Spíš vám ale povím, že za tu dosavadní cestu cítím, i přes to všechno, co se tu o mě níže dočtete, obrovskou vděčnost. Nebyla to zrovna procházka zahradou lemovaná rokvetlými keři, nicméně mě naučila něco důležitého, že život s sebou občas nese i záludné blátivé úseky a že je fajn umět být i v nich.
Cítím, že má hlavní životní role v součastnosti je role mateřská a partnerská. S mým mužem sdílíme život s našimi čtyřmi dětmi a cesta k nim pro nás byla právě jedním z těch blátivých úseků. Diagnózy, několik cyklů IVF, čekání, naděje i bolavé ztráty. Když se nám pak po mnoha letech narodily úplně přirozeně naše děti, přišla místo životního naplnění úplně jiná fáze, sice krásná, ale také ohromně náročná a vysilující.
Moje původní profese je zdravotní sestra. Většinu z let ve zdravotnictví jsem strávila na oddělení LDN a později také v hospici, v prostředí, kde se člověk dotýká života i smrti velmi zblízka. Tenkrát jsem ale ještě netušila, že se téma vlastní smrtelnosti dotkne zblízka i mě samotné v podobě srdečního onemocnění.
První roky s diagnózou byly náročné. Plné strachu, úzkostí a panických atak. Přesto jim jsem dnes nesmírně vděčná, protože jsem se později v mé vlastní terapii mohla seznámit s všímavostí(mindfulness) a to mi, a troufám si tvrdit, že i celé mé rodině, od základů změnilo život. Naučila jsem se totiž zpomalit, zastavovat se, slyšet sebe, cítit laskavost a soucit. Přivedla jsem si do denního života postupné přijímání pomíjivosti a smrtelnosti, což paradoxně přineslo větší spokojenost a vnitřní klid.
Dnes jsem lektorkou mindfulness, dál se vzdělávám v oblasti psychoterapie a krizové intervence. A dál jdu cestou návratu k sobě, s lehkostí, která nepopírá bolest, ale dovoluje jí být součástí života.
Více o mně
Proč právě všímavost?
Všímavost mi vrátila schopnost být přítomná a vnímat život takový, jaký je, ne takový, jaký by„správně“ měl být. I se všemi svými těžkostmi a zkouškami.
Díky ní si dokážu více důvěřovat, unést nepříjemné emoce, uvolňovat napětí v těle a dopřát si soucit místo obvyklého naučeného obviňování.
Je to cesta každodenních malých návratů. K dechu. K sobě. K životu, který se neděje jindy nebo jinde, ale právě teď.
Miluju život, konečně
Dlouhou dobu jsem žila v přesvědčení, že jsem nějaká divná. Vadná. Pokažená.
Že ostatní to žití nějak líp umí, líp to všechno zvládají, zatímco já jen koukám a nechápu, co se to se mnou děje. Bylo to trochu jako prokletí, a mojí obranou byl útěk. Od rodiny, od konfliktů, od tíživé reality, sama od sebe. Utíkala jsem do závislostí, do vztahů, k různým pomocníčkům, co naoko slibovali úlevu. A já se pak jen o to víc nenáviděla.
Postupně mi ale všechny střípky začaly zapadat. Odpovědi na otázky, kdo jsem, odkud vlastně jdu, co všechno mě už potkalo, mi přinesly pochopení, že můj životní příběh nebyl vadný. A jeho přijetí mi obrátilo život naruby. Ne, přes noc, je to proces. Kousek po kousku přestávám být cizincem ve vlastním těle, ve vlastní mysli a můžu zažívat, jaké to je, být zase doma. V sobě.
Učím se budovat sebepřijetí, i když to někdy nejde úplně snadno. Postupně zjišťuji, co vlastně v životě chci já, ne co jsem se naučila chtít. Neustále objevuji nová místa pro všímavost a beru ji jako způsob bytí, ne jako nástroj výkonu. A také zjišťuji, že není potřeba být pořád v klidu, ale je moudré učit se být v pravdě. Se sebou. S druhými. A že klid se dost často objeví právě tehdy.
Miluju psaní, je to můj způsob terapie, mimo jiné, jsem napsala pár článků i pro Psychologii.cz. Hodně tvořím. Také s dětmi rádi cestujeme, většinou v zimě pankáčsky po Evropě a sbíráme nevšední zážitky. Miluju svého muže i po těch letech a dětech, a také přiznávám, že žít ve vztahu vědomě je moje největší mindfulness praxe. A nejspíš vždycky bude.
