Můj příběh
Byla jsem vychována jako typická hodná holka. Ta, která neodmlouvá, neobtěžuje, a umí vycítit, co se od ní očekává. A pak se snažií naplnit to nejlépe, jak dovede. Naučila jsem se být milá, výkonná, spolehlivá. A taky jsem se naučila, že lásku a přijetí si musím zasloužit.
Má původní profese je zdravotní sestra a většinu praxe jsem strávila na odděleních následné péče(LDN) a v hospici. Tu práci jsem milovala a zároveň jsem nevědomky pracovala pro pochvalu. Dlouho jsem žila a řídila se podle toho, co potřebují druzí. Až jsem zjistila, že už vůbec nevím, co potřebuji já.
Cesta k mateřství pro mě nebyla vůbec jednoduchá. Prošla jsem si několika cykly umělého oplodnění IVF, čekáním, nadějemi i ztrátami. Když se nám pak po mnoha letech narodily úplně přirozeně naše děti, přišla místo životního naplnění úplně jiná fáze, sice krásná, ale také náročná a vysilující. S třemi malými dětmi jsem se ocitla v depresi a vyhoření. Přišla tma, únava, a otázka: „Tohle je skutečně ten spokojený a naplněný život?“
A pak, v té hodně černé tmě, jsem objevila mindfulness. Všímavost. Malé ostrůvky klidu, které ve mně postupně začaly růst. Naučila jsem se zpomalit, zastavit, slyšet sebe, cítit laskavost a soucit sama k sobě. A paradoxně největší lehkost jsem našla až jako máma čtyř dětí.
Dnes jsem lektorkou mindfulness, dál se vzdělávám v oblasti psychoterapie a krizové intervence. A dál jdu cestou návratu k sobě, s lehkostí, která nepopírá bolest, ale dovoluje jí být součástí života.
Více o mně
Proč právě všímavost?
Všímavost mi vrátila schopnost být přítomná a vnímat život takový, jaký je, ne takový, jaký by„správně“ měl být.
Díky ní si dokážu více důvěřovat, unést nepříjemné emoce, uvolňovat napětí v těle a dopřát si soucit místo obvyklého naučeného obviňování.
Je to cesta každodenních malých návratů. K dechu. K sobě. K životu, který se neděje jindy nebo jinde, ale právě teď.
Konečně miluju život
Dlouho jsem si myslela, že jsem vadná. Divná. Pokažená.
Že ostatní to prostě nějak umí, zatímco já jen koukám a nechápu, co se se mnou děje. Jako prokletí, pořád na útěku. Od rodiny, od konfliktů, sama od sebe. Utíkala jsem do závislostí, do vztahů, k různým pomocníčkům, co naoko slibovali úlevu. A pak jsem se jen o to víc nenáviděla.
Postupně mi ale všechny střípky začaly zapadat. Odpovědi na otázky, kdo jsem, odkud vlastně jdu, co všechno mě už potkalo, mi přinesly pochopení, že můj životní příběh nebyl vadný. A jeho přijetí mi obrátilo život naruby. Ne, přes noc, ale kousek po kousku přestávám být cizincem ve vlastním těle a můžu si dovolit být zase doma. V sobě.
Učím se budovat sebepřijetí, i když to někdy nejde úplně snadno. Postupně zjišťuji, co vlastně v životě chci já, ne co jsem se naučila chtít. Neustále objevuji nová místa pro všímavost a beru ji jako způsob bytí, ne jako nástroj výkonu. A také zjišťuji, že není potřeba být pořád v klidu, ale je moudré učit se být v pravdě. Se sebou. S druhými. A že klid se dost často objeví právě tehdy.
Miluju psaní, je to můj způsob terapie, mimo jiné, jsem napsala pár článků i pro Psychologii.cz. Hodně tvořím. Také s dětmi rádi cestujeme, většinou v zimě pankáčsky po Evropě a sbíráme nevšední zážitky. Miluju svého muže i po těch letech a dětech, a také přiznávám, že žít ve vztahu vědomě je moje největší mindfulness praxe. A nejspíš vždycky bude.
Ne, můj život není dokonalý. Ale je můj. A já ho konečně miluju.
