Povídání, co jde ze srdce

Nedávno jsem narazila na krásné, skoro živé animace znázorňující srdce a mozek.

Naší první lásce je deset let. Už deset let jsem hrdou mámou. A také už deset let řeším, jak to všechno kolem dětí dělat, co nejlépe. A právě zvládnutí tohohle našeho nejdůležitějšího poslání nás nikdo neučil. Jak rodičovat, abychom neublížili. Lépe by asi znělo slovo vychovávat, ale to nemám moc ráda.

,,Cože? A kam utekl celý dnešní den?" divím se polo naštvaně. A právě v tuhle chvíli mi dochází, že můj čas letí neuvěřitelnou rychlostí a zároveň zcela neviditelně. Tenhle pocit v sobě mám už dlouho, ale dnes konečně vylezl na povrch a dostal slovní formu.

,,Ach Bože, už je zase ráno!" prolétne mi hlavou první myšlenka dne. Je hodina před zazvoněním budíku.

,,Šlapej, makej, makej, to dáš a bude vychlazená odměna, makej, makej, jo" slyším manžela jak mě povzbuzuje k výkonu. K výkonu na kole, v Chorvatsku, v totálním vedru v Chorvatsku. Je mi zle.

Myslím, že prenatální vývoj je dodnes, co do posouzení stavu psychické odolnosti jedince v dospělosti stále ještě velmi podceňován. Vliv pohody maminky v tomto dlouhém období se přímo úměrně podepisuje na pohodě dítěte a později dospělého člověka. Tedy aspoň na našem čtyřčlenném populačním vzorku mohu toto tvrzení potvrdit.

Usedavě pláču. Sedím s manželem na židli v ordinaci kliniky reprodukční medicíny a mám za sebou svou další životní zkušenost, bohužel v tomto případě zase nepříjemnou. Náš první pokus umělého oplodnění nám bohužel nevyšel. Právě jsme se to, navzdory prvotním kladným očekáváním, s konečnou platností, dozvěděli. Je mi 26.