Vděčnost

,,Dnes" jsem se zastavila. 

Byli jsme zrovna venku na procházce, na něco jsem čekala, už nevím. Ale zůstala jsem na chvíli sama uprostřed obrovských padajících vloček. 

Sedláci se jim tuším říká. Najednou bylo bílo. A já jsem tam jen stála, byla bílá a šťastná.

Pozorovala jsem, jak mi jedna za druhou lehce přistávají na nos a jak mě to bílé malé skoronic tak trochu lechtá. Děti opodál rozbíjely led na louži a byly tak šťastné, že nevěděly o světě kolem.

Nejvíc ze všeho jsem se v tu chvíli chtěla rozběhnout za Míšou, který poodjel se spící Áňou v kočárku dál, od všeho toho dětského veselí, a skočit na něj, obejmout ho a nechat si na ten ovločkovanej nos dát pusu.

 Cvak, vidím to úplně do detailu, jako obrázek. Moje vnitřní radost dostála své podoby.

Nevyšlo to ale.

Jednak se vločky hned v první vteřině po dosednutí roztály, a pak se hned v druhé vteřině zapojil můj mozek a rychle mě s mými dětinskými nápady zase usadil zpátky do reality.

A jak mi začaly lítat další pochybovačné myšlenky, že bych se, ve skoro čtyřiceti letech neměla ze sněhu radovat, jakoby mi byly čtyři. 

A že bych neměla chtít radostí běžet za svým milým a trochu mu toho štěstí také dát.... 

A taky, že.....

Zastavila jsem to!

A najednou mě polil tak obrovský klid a hluboká vděčnost, že tohle všechno vlastně klidně udělat můžu.

Že můžu jen tak stát a přemýšlet nad tím, co se ve mně právě děje.

Že už to konečně umím pojmenovat a že se učím s tím pracovat.

Že můžu trávit svůj čas venku a nechat se hladivě osněžovat.

Že tam můžu být s celou svojí rodinou.

Že se klidně mohu rozběhnout a na mého muže skočit, protože on už se stal nesčetněkrát svědkem mých daleko horších chvil, než jsou tyto šťastné.

Že můžu.

Je to silné, je to hluboké a není to samozřejmost.

Je to vděčnost.

Všimněte si také, maličkostí, které do šedi běžných dnů házejí jiskru nevšednosti. 

Časem vás to zbaví pocitu, že žijeme v hrozné době.

Píšu si pravidelně už déle než rok můj soukromý děkovník a do něj s datem malá i velká poděkování za to, za co jsem ten který den byla vděčná, děkuji svým blízkým, sobě, vesmíru, nebo klidně mému kuchyňskému robotovi, že pro nás statečně hněte těsto na chléb už více jak deset let, fantazii a pocitům se zkrátka meze nekladou 

Pište, co vás napadne a nestyďte se. 

A hlavně ne sami před sebou.

Děkuji pořád, a děkuji, že můžu...