Třešně

Vstávala jsem dneska zadkem napřed.

A to doslova.

Tyhlety dny znám. Sotva oko otevřu, už toho lituju. Bolí mě celý tělo, připadá mi, že celá noc trvala tak dvě hodiny. Míša už asi odjel, ani jsem ho nezaslechla. Ach jo... Nechce se mi nic, ani vidět, ani slyšet.
Přesto ale slyším velmi zřetelně, dole v obýváku, celou moji jednotku, v obvyklém nasazení a plně připravenou do akce. Chvíli bystřím sluch. A někde tam v dáli probleskují zvuky, tak strašidelné, že už se zřejmě do akce dala. Tedy aspoň do té sourozencomydlící.

A tak líně odhrnuji peřinu a nutím se k tomu, abych šla svižně zasáhnout. Nakonec ale zvítězí moje ranní lenost a než sejdu dolů už mají domydleno. Ufff, první kolo za námi, díky Bohu...

Rychle odbývám snídani, dneska mě poměr ovoce a zeleniny na talíři fakt nezajímá. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý talířek, voda do džbánu a hotovo. Já se také odbývám pár sousty v běhu a děti jakoby se cítily podobně jako já, zahajují další bitku ještě než si sednou ke stolu.

 
Vzduchem lítají m@goři, kretén!, v⁰lové a občas i ostřejší označení vybraných částí těla. A tak vyčerpaná usedám ke stolu k nim a všechna má předsevzetí o tom, jak zachovám klid a nechám je samotné si vše mezi sebou vyřešit, házím za hlavu. Už teď v osm hodin ráno jsem morálně zcela zničená a koukám před sebe do blb@ snažíce se vymyslet, jak z tohoto nepříjemného dusna pryč.

 
V plánu jsme dnes sice měli geometrii, slovní druhy a opakování doby ledové a něco málo z přírodovědy, ale to bude muset počkat.

 
,,Zajedeme na třešně?" volám na ně, když se nahoře převlékají z pyžámek.
,, Jooóó, jupííí a to jako teď, místo učení?" ptají se nevěřícně jednohlasem.
,,Jo, jasně, jedeme!" velím.
A najednou se všechno to nashromážděné ranní hnusno rozpouští a mezi všemi účastníky se rozlévá nadšení, těšení a dobrota.
Ti, co spolu ještě před chvílí bojovali se podporují v tom, kdo koho podepře při lezení na strom.
Ti, kdo se ještě před chvílí častovali sprostými nadavkami si teď vzájemně pomáhají obout boty a obléct mikinu.
A já cítím obrovskou úlevu. 

Už jako děti, tenkrát před třiceti lety jsme milovali červen. Ve škole už se nic závažného nedělo, jezdilo se na výlety a pak když jsme byli doma, nenudili jsme se. Zrály třešně a my tohle období milovali.
Ta volnost, že snad každý ví, kde v tomhle čase jsme, i když jsme tenkrát neměli mobily. Že můžeme lézt po stromech. Že můžeme svobodně žít a rodiče věří, že to zvládneme. A ještě si nacpeme pupky takovou zdravou dobrotou..

Dávno už neplatí taková volnost, přesto mi ale dnešní dopoledne připomnělo to, jak důležitá pro mě tenkrát byla. A jak úžasné je, že ji mohu teď předávat našim dětem.

A tak jsme se ve čtvrtek dopoledne přežrali třešní ❤️
A tak jsme zabránili třetí světové, která u nás od rána hrozila ❤️
A tak je fajn si srovnat priority❤️
A tak je fajn nelpět na tom, co se musí zvládnout ❤️
A tak je občas fajn nechat se vést aktuálními potřebami života v takto početné skupině ❤️
A tak je fajn umět plynout ❤️

PS: Pro pochybovače, učitele a babičky bych ráda dodala, že slovní druhy jsme dostatečně proklepli i když se děti nacházely každé v jiné větvové vyšce. Na tomtéž místě jsme zvládli i přírodovědu a po cestě domů také celou dobu ledovou a jako bonus se děti přímo předháněly v tom, kdo ví něco navíc. A přestože jsme si to takto vůbec neplánovali, zvládli jsme nakonec mnohem více a to s velkým nadšením a za mě díky Bohu úplně nenuceně.

Děkuji, že můžeme ❤️