Robot

Dnes bych s vámi chtěla sdílet své ponuré mateřské pocity, když jsem před pár lety, tenkrát jako trojnásobná máma zažívala úplné vyhoření.

Tohle je jedno z mých pozdně nočních uplakaných psaní z podzimu roku 2017 a je mi z toho dnes 3/2023 dost úzko, když si to po sobě, takto s odstupem času, čtu.

A bylo to právě psaní, které mi jako terapie pomohlo vlastně úplně nejvíc. Protože v té době byl můj život rozstřílený tak, že nebylo s kým se o tom, co zažívám, bavit. Dobíhala doba, kdy jsme během pár měsíců přišli o dům, naskákali do dluhů, následně se museli dvakrát během jednoho roku stěhovat, poprvé s břichem, podruhé už s kojencem a a dvěmi malými dětmi k tomu a díky bohu, že tenkrát bylo alespoň kam. Všechny ty nervy a napětí se ale zřejmě podepsaly velmi hluboko, protože teprve pak, když už jsme byli z nejhoršího venku to na mě těžce dolehlo. A vůbec jsem nevěděla, co sama se sebou mám dělat, natožpak, jak se k tomu postarat o tři malé děti.

ROBOT

*jak se cítí roboti?

*jsou veselí?

*pláčou?

*zuří?

*rezignují?

*nebo se cítí tak jako já?

*já jsem úplně prázdná...

*chtěla bych spát...

*chtěla bych nebýt...

*nic moc jiného mi nedává smysl

*kdybych po tom smyslu pátrala, dopátrala bych se jen zklamání

*to já jsem to zklamání

*a tak chci radši spáttt

*a nebýt

*jsou dvě v noci, to znamená, ještě dvě až tři kojení před sebou a vlastně je to jedno, stejně nespím

*už teď mám výčitky, že na ně zítra budu zase hnusná

*že na ně budu zase řvát

*že se jim pak budu zase hned omlouvat

*že se budu těšit jen na to, až bude večer, abych mohla spát

*jak mám říct, že potřebuji pomoc, vždyť všechny ostatní mámy to prostě zvládají a nejsou z toho tak v prdeli jako já

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

* co bych v životě vlastně chtěla?

*dlouho jsem nezažila pocit, že něco cítím, ani vztek, ani úzkost, ani radost a tak ani moc nevím, co chtít...

* raduju se, nebo ne?

* nebo se mi to jen zdá?

*všude samá vata...

*co vlastně v životě dělám?

*mám tři děti, manžela, teď už zase i domov...

*tak co je špatně?

*nic, nic není špatně, já jsem špatně...

*chovám se přesně, dle očekávání a předpokladů?

*pravděpodobně ano

*měla bych se smát na děti a na manžela?

*asi ano

*měla bych být veselá a vděčná, když jsme právě na výletě?

*nejsem a nevím, jak to udělat, abych byla...

*a vím, že bych měla vědět...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

*všude kolem mě je hustá vata a já se přes ni nemohu dostat k sobě

*koukám na tu ztracenou holku a nemůžu jí pomoci

*ona je robot

*robot s různými maskami

*každá z těch masek má předem nastavené emoce

*každá z nich se hodí do jiné situace

*jen vybrat tu správnou masku podle očekávání

*a tohle jsem já...

*nechci být robot...

*chci být zase Maruška!

*tak jak se znám z dřívějška

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

*jak se dostat zase k sobě blíž?

*když nic necítím?

*když se nedokážu rozhodovat?

*všechny varianty mi totiž přijdou úplně jedno...

*vím jen, že některá z nich se udá a že já tam u toho zase budu!

*a budu se snažit předvést toho svého nejlepšího robota

*nejlepší masku, kterou mám...

*úplně se ztrácím...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

*je listopad 2017 a já bych chtěla nebýt...

*ráno se neprobudit...

*nechci takto žít...

*zní to jako volání rozmazlené paničky?

*ano zní, už teď se sama sobě hnusím...

*nač si stěžuju?

*když mám přece všechno

*jenže k čemu mi to je?

*když jsem jen automatickej robot

*na péči, na hlazení, na chování, na výrobu mléka

*prázdnej porouchanej robot

Uff, síla.

Dnes jsem ale za tuto hořkou zkušenost velmi vděčná. Ukázala mi totiž od základu úplně jinou cestu mateřstvím. A přestože dnes ještě nevím, zda je to správná cesta, naučila jsem se na ní pár důležitých věcí, které by měl vědět každý člověk. Ať je to máma, táta nebo lidi bez dětí, kterým může být, z různých důvodů, v životě také špatně.

A tou nejdůležitější je, mít v životě sám sebe na prvním místě. Jakkoli nás to naši rodičové učili jinak a označovali pak takové lidi za sobce. Dnes už vím, že pokud v životě dávám všechny své milované na pomyslnou příčku před sebe, tak jedu sama sobě na dluh. Vím, že se musím nejdříve postarat sama o sebe, abych byla spokojená a naplněná a pak teprve mohu dávat sebe a ze sebe ostatním.

A je to pak dávání z přebytku, ne z nedostatku, kvůli neukojené touze po ocenění.

Dnes mi stačí, když se ocením sama. Za úplné maličkosti. Za to, že uvařím, za to, že vytáhnu všechny čtyři děti na celodenní výlet, za to, že v laskavosti ustojím jejich emoční stavy, zkrátka malé oceněníhodné krůčky, které v denodenním režimu s malými dětmi vyšlapávají tu cestu k mé spokojenosti.

A také už se dnes nebičuju za to, když se stane, že z téhle cesty šlápnu vedle. Když křičím, když jsem nepřítomná, když nevařím a nedělám vzornou maminku. I tohle k tomu totiž patří. I takhle to jako dospělí v období s malými dětmi můžeme mít. A je to takto v pořádku.

Nejsme totiž roboti.❤️❤️❤️