Naše cesty

Tento rok, ještě před tím, než vyrážíme na cesty, se sama sebe ptám, co od toho našeho zimního courání po Evropě vlastně očekávám.

Dřív jsem takto ke konci roku hlavně potřebovala zdrhnout na chvíli z našeho běžného života a toho nezapamatovatelného rodičovského stereotypu, kdy se valí jeden den za druhým a jeden týden střídá další tak rychle, že si ty dny zkrátka nejdou ničím zapamatovat. 

A do toho ještě pakárnička s Vánocemi. A stres. A tlak. 

Uff.

Chtěla jsem utéct na chvíli od úklidu, vysavače, zimních zablácených oblečků a botiček, praní tun zablácených oblečků a čištění botiček, zmizet pryč od hnusotmavých krátkých zimních dnů a hlubší smysl těch cest jsem moc nehledala.

Samozřejmě, bavilo a baví mě poznávat nová místa na světě, ale vždycky jsem měla už třeba od října urputné pnutí, že už brzy pojedeme, že už se to blíží, a že už bych měla něco nakoupit a že už bych měla začít balit a přemýšlela jsem, co tentokrát zažijeme a co se na cestě přihodí, atd. A to podotýkám, že většinou odjíždíme až kolem Vánoc.

Letos mi ale vůbec nejde toto pnutí zapnout. Připadá mi, že jsem v levelu spokojeného chameleona, línou rozvážnosti setrvávám doma anebo v okolí a nic mě nikam nenutí. Když už se někam vydáme, je mi tam většinou fajn, a když zůstaneme doma, tak jsem taky v pohodě, tak ani vlastně nevím, proč se trápit s nějakým chystáním a cestou.

STŘIH 

Dnes, když máme za sebou prvních pár týdnů na cestě, mohu říct, že rozhodnutí vyrazit zase na čas do světa, tedy pokud toto rozhodnutí není v režimu ,,ZA KAŽDOU CENU MUSÍME", má úplně jiný rozměr.

Plyne to.

Celá cesta krásně plyne.

Poprvé úplně nenaplánovaně a přesto plyne.

Není nic, co musíme vidět a čím víc místa a krásu nehledáme, láká si nás k sobě sama.

A my máme konečně čas na život. Být spolu víc než jindy. Ne, že bychom si jako rodiče domškoláků stěžovali na nedostatek času s dětmi. To ne, domškoláctví je v tomto ohledu úžasné. Ale je to teď na cestě mnohem intenzivnější. 

Šest lidí na šestou v uspokojování potřeb, šest lidí na šestou v prožívání vzájemných vztahů, šest lidí na šestou v různých očekáváních, šest lidí na šestou ve třech pojízdných krabičkách na cestě bez cíle a termínu návratu.

Zatím to funguje a já cítím obrovskou vděčnost. 

Za sebe.

Za ně.

Za to, že můžeme.