Nás rodičování nezmění

Dnes jsem pohladila úplně cizí paní.

V Praze na přechodu.

Automaticky mi vystřelila ruka k nabídce, kdo by se chtěl při přecházení silnice chytit. Většinou mám obě ruce obsazené na střídačku našimi dětmi, tentokrát jsem ale byla sama.

Omluvila jsem se a donutila se zamyslet, jak šáhlá po těch jedenácti letech v roli matky vlastně jsem.
První postižení už jsem zmínila. Pořád nabízím ruce do éteru a čekám, kdo se čapne 🙂

Další, které mě i po tolika letech silně zahanbuje je popojíždění nákupním vozíkem dopředu a dozadu, jako s kočárkem. Vždycky když se zakoukám, co zrovna potřebuji kopit. Jsem moc vděčná, že tyto vozíky nejsou taky odpružené, určitě bych s nimi totiž začala i houpat.

Jednu dobu jsem měla i takové tendence jako začít se automaticky jemně houpat v kolenou, vždy když jsem si hodila batoh na záda. To mi ještě dlouho připomínalo uspávání dětí v nosítku. A i když na to všechno nošení ráda vzpomínám, k dnešku jsem raději, že už doma máme samé nadšené chodce.

A pojďme tedy nadšeně dál. V peněžence nosím náplasti s obrázkem. Takže pak když se říznu, nebo si můj muž okopne holeň, vybíráme si mezi Prasátkem Pepinou a Tlapkovou patrolou.

Když mi v batohu dojdou vlhčené ubrousky, přistihnu se, že zažívám mírnou paniku a zvláště pak v tomto nadcházejícím zmrzlinkovém období.

Když jdu po dlouhé době na kontrolu k lékaři a sestřička po mně i po sto dvacáté chce moji kartičku pojištěnce. Většinou jich vytáhnu nejméně deset, než se mezi těmi modrými kartičkami pojištěnců v naší rodině, členů Sportisima, Tesca a Dr. Maxe prohrabu až k té s mým jménem.

Když jdeme na nákup a opravdu, ve 100% případů ze 100 jdu vždycky s dětma, tak si nechystám jen jednu minci do nákupního vozíku, ale hned tři, protože minimálně chlapecká část výpravy při našich velkých nákupních procedurách ráda využívá jízdní vlastnosti dětského nákupního vozíku. Jejich příslibu pomoci mi s velkým nákupem nikdy neodolám a pak když je po Lidlu honí naštvanej sekuriťák, dělám, že jsem neviditelná 😀

Když si chci dát sladkost, tak ji už při koupi úplně podvědomě a automaticky schovávám, pak ji tajně sním, aby mě nikdo neviděl. A pak vždycky, ale úplně vždycky se někdo přijde přitulit a prohlásí: ,,Mami já chci taky čokoládek" nebo ,, Můžu taky oříšky, co ti voní z pusy?" A tak zahanbeně přikyvuji a slibuji si napříště koupit ještě malé balení ústní vody 🙂

V mém batohu by se pro ni místo totiž určitě našlo. Což je vlastně poslední mateřská úchylka, která mě postihla, o které se vám chci zmínit.

 
Nikdy jsem nebyla na žádném survival kurzu a přesto mám v mém hodobóžovém koženém příručním batůžku výbavu, že by se za ní nestyděl ani Chuck Norris. No uznejte: švýcarák, zapalovač, tužka, papír, pár skleněnek, protože u nás máme super hřiště s kuličkodráhou, vlhčeňáky, žvejky, dva čípky Nurofen-kdyby náhodou zoubky, skákací gumu, kapesníčky, jasně, že peněženku, jelení lůj, náhradní plínu, kabel na nabíjení telefonu, pytlík na blití, tašku na nákup, přebíračku a málem bych zapomněla, že nesmí chybět jedna univerzální musli tyčinka, když se občas stane, že se zasekneme před večeří na D1. Když to tak po sobě čtu, musím se smát, když si vzpomenu, jak jsme si před narozením naší první lásky slibovali, že nás tedy rodičovství určitě nezmění. 

Všechny ostatní ano, ale nás tedy ne 🙂