Milujeme lezení

Letos jsme se po dětech vrátili na skály.

S dětmi. 

Míša zjistil, že s lezením je to jako s ježděním na kole. Že se to zkrátka nezapomíná a že je na skále zase jako doma.

Naše děti zjistily, že mají další sport, který je neuvěřitelně baví. 

No a já zjistila, že už lézt nikdy nebudu a zůstanu raději v bezpečí, s nohama na zemi a budu si ty moje lásky hezký v klidu jistit. 

Nějak mě ty uměle vyvolávané strachy v životě čím dál víc neberou.

Podobně to mám i s motorkou, papíry jsem projela tuším třikrát a také vím, že už mě to neláká jako dřív.

 Má představa, jak se, až děti odrostou, s mým mužem sbalime a po vzoru německých důchodců na chopperech projedeme svět už mi přijde spíš vtipná. Ach jo..Asi stárnu. 

Nebo pohodlním. Nebo co?

Možná mám adrenalinu po dvanácti letech na rodičáku dost na rozdávání pro dvě horolezecká a tři motorkářská družstva. 

Takže všem horolezcům zdar a pěkné bojavé cesty :-D