Jedna sentimentální

Dnes budu asi sentimentální, tak prosím vyznavače úderných, poučných, nebo cestovatelských příspěvků o shovívavost a posečkání, tohle si tady totiž potřebuji už nějakou dobu odložit 🙂
Jsem od malička nenapravitelný romantik, navíc postižený láskou k přírodě a k cestování.Vyrostla jsem na písničkách od Brontosaurů, Poutníků a songy od Haničky Zagorové mi pomáhaly v nejhorších chvílích prvních lásek a životních zklamání až do rané dospělosti.
Věřím v dobro a v lásku.Není tedy divu, že má představa ideálního života byla vždy krapet zidealizovaná a často dost nereálná.
Přála jsem si potkat silného a po všech stránkách šikovného muže, který mě bude hned milovat přesně takovou, jaká jsem a nebude dlouze čekat, jestli třeba nepřijde nějaká moje lepší verze. Muže, který bude chtít velkou rodinu a bude mít potřebu se o ni postarat. Někoho, s kým procestujeme celý svět, nejlépe s krosnou a vařičem na zádech, s kytarou v ruce a zpívajíce u ohně. Člověka, se kterým budu ráda a pyšně stárnout. A budu moci být hrdá, že jsou naše děti po něm.

STŘIH O DVACET LET POZDĚJI

Líně se po ránu protahuju v pohodlné posteli v autě a koukám při tom z okýnka na naše čtyři děti, které už teď trdlují na pláži a řehtají se u toho jako koně, když právě utíkají před vlnama.Jsou Vánoce a my jsme zase na cestách, momentálně kdesi na pobřeží v jihozápadní Francii.Je mi krásně. Teď i v životě. Pomyslím si.    A najednou mi zní hlavou:

,,Rybičko zlatá, přeju si
mít vrásky smíchu u pusy
a písničky a zpívání
a klid na tichý dívání
a čtení knížek schovaných
na sladké chvíle před spaním,
mít třistapětašedesát
dnů štědrých každý rok."

A chce se mi brečet radostí, protože přesně tohle, co jsem si kdysi s Haničkou vysnila, žiju.S mým mužem jsme spolu letos právě patnáct let. Vždy, když se slaví nějaké takovéto polokulatiny mám potřebu ohlídnout se za tím uplynulým obdobím a trochu reflektovat, co mi v životě přineslo.
A tahle patnáctiletka byla věru velmi plodná. Nejen co se počtu, k nám přibývších, dětí týče.
Ale zpátky na začátek, fifteen years ago, when I met my HUSBAND.Toho, co se může hrdě pyšnit všemi hodnotami, o kterých v těch mých srdcovkách bratři Nedvědovi zpívají a o kterých píše Foglar, jehož Hochy od Bobří řeky jsem jako malá milovala. Toho, který na co sáhne, to umí a co neumí, se s Googlem rád doučí. Jako třeba přestavět naše auta do podoby, ve které teď na našich cestách pěkně pohodlně a v teploučku spíme, vaříme a taky kadíme.
Taky umí krásně hrát na ten můj obdivovaný instrument, na kytaru, a vlastně hraje i na jakýkoliv jiný hudební nástroj, se kterým ho necháte půl hodiny o samotě.
Miluje mě a miluje děti a já vím, že tenhle můj životní spolucestující je to úplně nejvíc, co mě mohlo potkat.
Když to tak po sobě čtu, už je to dnes tedy hodně sladký psaní, tak pojďme upustit zase trochu něco z reality.
Samozřejmě, že to patnáct let není láska jako vystřižená z růžové knihovny. To vůbec. V určitých fázích to možná bylo spíše většinu času naopak a z našich hádek by se mohl přiučit i leckterý méně zdatný italský pár.
Také už nejsem bláznivě zamilována, tak jako když jsme spolu byli pár týdnů. Ani nejsem vděčná, tak jako když jsme spolu byli prvních pár let. Vlastně ten hluboký pocit, který zažívám teď, ani slovy popsat neumím.
Možná je to odvaha. Oboustranná odvaha a ochota vzájemně si neustále odhalovat ta úplně nejvíc bolavá místa vlastního prožívání.Možná je to pravá intimita. Největší možná forma intimity. Vědět o druhém úplně vše a být přitom morálně na takové výši, že toho nepotřebujete zneužít.
Možná je to síla. Síla a touha pochopit, kromě svého, také vnímání a prožívání života druhého člověka.
A možná, že právě toto je láska.Čistá forma nesobecké lásky. Kdy už nemáte potřebu cokoli si sobecky uzurpovat pouze pro sebe. Kdy chcete přát. Přát si, aby vašemu milovanému bylo v životě opravdu hezky a myslíte to zcela upřímně. Dokonce až do takové míry, že by mu mohlo začít být v životě hezky bez vás.
Jen tu myšlenku zkusit pustit a přestat se bát.Takže muži můj milovaný, děkuji ti z celého srdce za ty poskytnuté možnosti.
K dnešnímu dni jsem skutečně hrdá, že každé z našich dětí nese něco z tebe.
A já? Co já? Já se těším, na další pětiletku a možná desetiletku a když se mi s přibývajícími vráskami třeba konečně podaří z té prdlé Moravandy aspoň trochu dospět, tak třeba i na patnáctiletku s Tebou.
Toť malé shrnutí, jak se máme a jak Se Máme, které si potřebuji zapsat, ještě než k nám zase dorazí nějaké intenzivnější italské období🙂