Jaro v duši

Když jsem ještě děti neměla, ráda jsem se koukala na ostatní maminky jak to se svými dětmi všechno automaticky umí a všechny mi v tu chvíli připadaly jako bohyně. Hotové lidské bytosti, mámy. Sama nad sebou jsem v té době trochu váhala, říkala jsem si, kdo to všechno maminkování jednou naučí mě, když já se sama v duši pořád cítím jako velké bezstarostné dítě.

Když se nám pak narodila Barborka, čekala jsem, že se ve mně něco změní. Bum, je to tady! A teď už to určitě přijde. Ta dospělost a moudrost. Čekám, že vnitřně dospěju a už se mi nebude chtít tančit na každou veselou písničku. Čekám, že mě opustí tisíc prdlých nápadů. Čekám, že už zvážním a stanu se taky obdivuhodnou bohyní, která ví přesně, co má se svým dítětem dělat, kam sáhnout pro radu a jak řešit každodenní dětské záležitosti.

Nestalo se.

Ani u našeho druhého.

Ani u našeho třetího.

A až u čtvrtého dítěte mi došlo, že jsem čekala marně.

Ba hůř, pomalu mi totiž dorůstají naše první děti a já můžu vesele tančit dál a na všechny ty prdlosti mám ještě parťáky.

Tiše obdivuji svého muže, že to naše domácí dětské hřiště ještě pořád, statečně, ve zdraví psychickém i fyzickém a povětšinou s úsměvem zvládá.

Krásně to plyne. Cítím to. A vím, že děti jsou jaro. Začátek.

Jsou čerstvé, barevné a voňavé, mají úplně jiné světlo. Rostou, kvetou, probouzejí se, nacházejí v sobě neustále nové a nové dovednosti. Jsou jako včely, pořád jen vesele bzučí, přeletují z jednoho květu na druhý a snaží se užít si každý paprsek silného jarního slunce. Baví mě je sledovat a být součástí tohoto plynutí.

Takže už nečekám.

Nečekám na dospělost.

Mám jaro v duši a to nejde změnit. To dospět nemůže. A i takto to může být...