Čtyři na dva

Sedíme v autě a míříme do Prahy, pracovně, každé ráno, už několik let. Myslím, že dnes ta hodinová cesta trvala jen několik minut. Čas jakoby nebyl. Stihli jsme probrat všechna aktuální témata, dění v našem okolí i plány pro naše další dny a možná i kousek dále. Někdy bych si jako dnes přála, aby byla Praha ještě aspoň o sto kilometrů dál. Je mi dobře. Mám vedle sebe člověka, se kterým můžu mluvit o všem a vážím si toho, že je to zrovna můj muž. Jsme mladí, zdraví, zabezpečení a zatím bohužel přes marné snahy klasické reprodukční i alternativní medicíny bezdětní.

STŘIH

O DESET LET POZDĚJI...

Sedíme v autě a míříme do Prahy. Účel cesty zůstává stejný. Změnil se ale počet účastníku zapojujících se do našeho hovoru.

,,A mamííí?"

,,Ano Barunko?"

,,Můžeme si pustit písničky?"

,,A mamííí?"

,,Ano Tomíku?"

,,Můžu si vybrat písničku jako první?"

,,A mamííí?"

,,Ano Matoušku?"

,,Máme s sebou svačinku a pití?"

,,Máááma, máááma!!!"

,,Co potřebuješ Anežko?"

,,Sůšu, šůšu!"

Dva extrémy. Náš jeden život. Miluju ho i Ho... HOHOOOOO :-)