Co si to dovoluje?

,,Mami, já jsem si venku dopoledne pořezal ruku, můžeme to vyčistit? Mám tam v tom hlínu." Oznamuje mi synek pozdě večer, když se asi po hodině, kdy už jsem myslela, že celý dům spí, potichounku připlíží celý rozdováděný do kuchyně, kde právě úplně ponořená v myšlenkovém, velmi unaveném hloubání, čistím hrušky a krájím je na sušení.
,, Jasně, jdeme na to. Jen si umyju ruce. Jsi připraven na šumivku?" Pro neznalé pojmu, je to peroxid vodíku 🙂
,,Ano jsem, hlavně, ať vyšumivkujeme tu hlínu, to tam mít fakt nechci."
A tak jdeme do koupelny, ránu nejdřív ještě omýváme vodou a poté aplikuji první rychlý postřik peroxidem. Pro neznalé účinku, peroxid vodíku v ráně velmi výrazně štípe a je-li v ní náznak nečistot, tak i výrazně šumí. A štípe a šumí i tentokrát. Mého šestiletého syna, který s důvěrou přišel nechat se ošetřit.
Podcenila jsem zřejmě ale, míru intenzity štípání a bolesti, která se dostavila hned po prvním stříknutí, protože z pohodově naladěného chlapce se rázem stává skučící nekontrolovatelný agresivní obr. Než jsem vše pochopila, stříkla jsem na ránu ještě dvakrát, možná třikrát.
Celá tato situace netrvá déle než minutu. Přesto se mi do paměti vrývá naprosto zásadně.
V mém synovi se vlivem bolesti zřejmě spustila tak silná reakce, že po mém posledním peroxidovem ostřiku už čelím úplně jinému chlapci, než který si před pár minutami o vyčištění rány přišel sám říct.
Je úplně rudý, naléhavě dýchá, celý se třese. Mám ho asi pět centimetrů od svého obličeje a najednou vnímám, jak napřahuje dlaň, aby mě uhodil.
Vrčí, soptí, skučí a natahuje se k úderu ještě několikrát. Už, už to vzdávám a zavírám oči s tím, že mi každou chvíli přistane, v lepším případě, jenom facka. A ten horší případ si ani nechci připustit.
Nemyslela jsem to špatně, nechtěla jsem mu způsobit bolest.
Je mi strašně.
Moje dítě, můj syn, mě chce uhodit.
A už mi to tam nabíhá, už mi v hlavě zase frčí můj starý dobrý sebeochraňující hlas.
A ptá se: ,, To si jako necháš líbit od šestiletýho kluka? Co si asi na tebe dovolí až bude v pubertě, když si tě teď troufne bít?"
,,No tak dělej, ukaž mu, kdo je tady dospělej a kdo se tu bude poslouchat!"
,, Zatřepej s ním a nebo mu plácni! No tak dělej!"
Uff...
Jako opařená se otřepávám.
Výdech, nádech.
Snažím se tyhle JEDOmyslnosti rychle zahnat.
A pak...
Přichází úleva!
Plynule nastupuje vědomí, které už ví, že obrany v tomto případě netřeba. Že mi tu nehrozí žádné nebezpečí, že ten, kdo potřebuje moji pomoc je můj malý syn s čerstvě vydesinfikovanou bolavou ránou a se vztekem, se kterým si neví rady.
A tak zkouším roztáhnout náruč a obejmout ho. Neváhá ani chvíli.
A já mu děkuji, za tuto zkoušku.
Takto vysoký level hry ,, Jak nepodlehnout automatické reakci,, jsem ještě nehrála.
Je to první krok správným směrem, když nechci ztratit jeho důvěru.
A tak děkuji také sobě, že to všechno učení se a poznávání sebe samé má konečně své plody ❤️

Jak velké a důležité tyto plody jsou ale zjišťuji až za pár dní, kdy tato naše příhoda pokračuje dohrou a konečným pochopením. 

Syn totiž manželovi, když to spolu probírali řekl, že se na mě vůbec nezlobil kvůli bolesti samotné, ale kvůli tomu, že jsem ho v tu chvíli zradila. Domluvili jsme se totiž prý na tom, že stříknu jen jednou...

Děkuji ještě jednou.